BB Můžeš nám říci něco o vzniku svého filmu Vidět, co je viděno, protože co vidí, nemůže být průpovědí? Odkud se ten nápad vzal?
SJ Pokud jde o výchozí bod projektu, jeho základem je shoda v tom, co považujeme za rychlé a co za pomalé. Nic neilustruje čisté tempo života lépe než doprava. I když jen jdeme pěšky, maličkosti nás míjí, aniž bychom si jich dostatečně všímali. Lidstvo si ale dokáže přivlastnit to, co doopravdy vidí, a vytvořit si z toho nějaký smysl – jakkoli osobní, nepochopitelný a abstraktní se tento smysl může zdát někomu jinému. Rozšíření a proměny technologií a informací, které dosahují téměř neskutečné paralely s působením kapitalismu na lidské jednání a myšlení, navíc způsobily, že to, jak spolu jako lidský druh jednáme – nejen jako jednotlivci mezi sebou, ale i z hlediska toho, jaké informace si spolu vyměňujeme na dálku, je dnes téměř překonáno – stejně jako fyzické věci, které posíláme do světa. Nebo se alespoň zdá, že to tak je. Když se ale podíváme více zblízka, najdeme i hezké věci. Nemusíme ani hledat moc daleko, protože něco, cokoli je vždycky poblíž. Už dlouho se při chůzi zaměřuji na lidské stopy v náhodných jevech v uměle vytvořeném prostředí. V tomto projektu se zabývám tím, jak se původní funkce ‚věci‘ může proměnit či převrátit svůj sémiotický význam, když ji zachytíte na fotografii. Když jsem sbíral a porovnával jednotlivé obrázky, měl jsem již předem představu o technickém řešení, které by zobrazovalo korpus fotografií s frekvencí čtyř snímků za sekundu. Výsledek bychom mohli označit jako ‚abstraktní stop-motion dokument‘. Všechny tyto jednotlivé snímky vstupují do sféry puristického aktu fenoménu záznamu, který je obvykle postupně oslabován a posléze zapomenut – nebo velmi jednoduše prostě pomine. Takový způsob prezentace není nepodobný způsobu, jakým široká veřejnost čte a prohlíží informace a neustále pátrá po obrazech, nicméně jen vybraným prvkům umožní rezonovat dostatečně silně na to, aby se vyvolaly z paměti nebo zjevily v celé své kráse. Pohled na záběry v této rychlosti kopíruje náš obecný pohyb životem, zároveň ale osvobozuje naše niterné, hloubavé poznatky a stejně tak rozjímání o procesu života.

BB Vystudoval jsi grafický design na Gerrit Rietveld Academie. Jak bys popsal své současné postupy?
SJ Moje postupy ovlivňují mé zkušenosti s tištěnými formáty v nejširším slova smyslu. Součástí toho je nacházet vztahy mezi obrazem a písmem, umisťovat je vedle sebe do prostoru a na druhou stranu také vidět vztahy mezi materiály a předměty. V tomto ohledu nemusí být postupy, které mě ovlivňují či zajímají, nutně zakotveny v normativních základech chápání grafického designu – ačkoli je to již v rámci různých programů grafického designu existující kolektivní vědomí, které je také částečně kolektivním odmítnutím způsobu, jakým širší společnost vnímá ‚grafický design‘, tedy z pohledu ceny. Mnohé z mých projektů, které jsem v minulých letech vytvořil buď na zakázku, nebo jako autorské, mají více rolí a jejich podobu zpravidla neurčuje moje volba mého vlastního fungování. Týkají se spíš mých zájmů, přičemž jsou více či méně zakotveny v konkrétním pojetí, určeném směsicí konverzace, náhody, ale i izolace. V rámci grafického designu a jeho odvětví jsem vyzkoušel a využívám různé pomocné disciplíny: design písma, publikování, psaní, editování, tisk, fotografování, asambláž/koláž, knihy nebo také něco, co bych mohl nazvat ‚kombinovaný‘ design, tj. informace, která existuje v určitém formátu (slova a/nebo obrazy a/nebo předměty), ale neslouží svému účelu nebo zamýšlené funkci kromě vlastní existence. To, co existuje, nic neoznamuje nebo dokonce nedává význam či kontext něčemu jinému – ale ze samotné podstaty existence, ať už na zdi či na podlaze galerie nebo jako stránky v katalogu nebo jako svazek listů nebo jako zvuky vydávané spolu s interaktivními vizuálními a textovými prvky na obrazovce nebo jako něco, co vás pozoruje, zatímco to pozorujete vy, to všechno v určitém smyslu naráží na smysl svobody a autonomie, která grafickému designérovi obvykle není dána – ačkoli ani nikomu jinému, když na to přijde, protože všichni žijeme ve světě svázaném předurčenými postupy a tradicemi. Vytvořit model, alespoň ucházející, dokonce ani není vaše vlastní rozhodnutí. Rezignoval jsem na představu, že si budu v duchu plánovat, co by mělo jak být. Nezbývá čas. Dělám všechno, co situace vyžaduje a umožňuje. Takový postoj je zároveň ‚propustný‘ a umožňuje mi do určité míry ambivalentní náhled na to, co by mělo být.

BB Jak tento projekt, který jsi připravil pro Off program, zapadá do širšího kontextu tvé práce? Pracuješ teď na něčem podobném?
SJ Už jsem naznačil, že je tu jistý nádech a souvislost s mojí prací z posledních let – chci navrhovat tištěné věci pro lidi a s lidmi, bez nejistoty, a jsem relativně klasicky vzdělán v typografii a kompozici, ale prostě se to neděje. Asi před čtyřmi lety jsem začal dělat autonomní obrazy: kresby v podobě písma a také různé experimenty s rukou a skenerem – což moje frustrace shrnovalo jaksi více abstraktním a neblahým způsobem. Ještě dříve, během studia na London College of Communication jsem se ovšem věnoval do značné míry i knihtisku a sítotisku, ale když jsem pak studoval na Gerrit Rietveld Academie, tak jsem toho všeho tak nějak nechal. Ty novější kresby, o kterých jsem mluvil, nakonec vytvořily výstavu nazvanou Deep Cuts, která se konala v centru současné kultury Marres v nizozemském Maastrichtu. Kurátorkou výstavy byla Lisette Smits a já jsem především napsal a editoval text k výstavě a navrhl sborník dalších prací. Sice nerad, ale brzy poté jsem opustil Amsterdam a přestěhoval se do Londýna, kde jsem měl velké štěstí a získal učitelské místo na University of Creative Arts na tři dny v týdnu. Vystavoval jsem některé věci v různých prostorech a projektech včetně slavnostního uvedení nového časopisu, který organizovali designéři z ‚Our Polite Society‘ v Goethe Institutu v Amsterdamu, a poté jsem byl vyzván, abych připravil samostatnou výstavu v P/////AKT, což je umělecká platforma a galerie současného umění sídlící také v Amsterdamu. Do této výstavy jsem vložil mnoho vzájemně propojených prvků, kterými se ve své práci zabývám: chůze a pozorování chování ve městech zde hrají zásadní roli. Ústředním prvkem je hledání a nacházení věcí a předmětů (kovových a plastových), které se odněkud ulomily nebo ‚dodělaly‘ (abychom porozuměli jejich celistvosti), a jejich použití při tvorbě kompozitní asambláže či konstrukce nebo koláže, která je pomocí fotografie také přenesena do vertikální verze fyzické kompozice. Předměty jsou klíčem k obrazům a naopak; vystavoval jsem je společně i odděleně, a když se na to podíváme zeširoka, znázorňují také více fyzicky rozložení stránky. Je to naprosto vyčerpávající postup a nepracuji tak, že bych od začátku hledal nějaké konkrétní motivy. Pracuji intuitivně, skládám věci jednu ke druhé a doufám, že mi mé srdce a mysl pomohou a že se nakonec něco objeví: mapa, sova, číslo, hmyz, květina. Všechno to souvisí s hlubším pochopením psychologického jevu pareidolie, který nastává, když někdo nějak vnímá podnět, který není nijak konkrétní nebo ani neexistuje – nejčastějším příkladem je, když vidíte tváře při pohledu na mraky nebo slyšíte skryté sdělení na nahrávce, kterou pouštíte pozpátku. Pracuji také na explicitně abecední podobě pareidolie, kterou tvoří série černobílých fotografií písmen, jež vidím v tektonických prasklinách architektury nebo ve stínech a trhlinách v dlažbě. Je zde také fundamentální aspekt psaní, který nemusí nutně mít průběžný kontext bona fide ve smyslu idiosynkratického průzkumu, mám však to štěstí, že dál pravidelně přednáším. Nejdřív v Londýně na soukromé škole v Notting Hill, kde jsem se setkal s velmi zajímavými lidmi mimo jiné ze Saúdské Arábie, Íránu, Pákistánu, Singapuru a Kazachstánu, a také na University of East London, kde potkáte úžasně širokou londýnskou multi-etnickou směsici lidí, a navíc je mi blízká i s ohledem na můj vlastní sociální kontext. Tento rok se častěji vracím do Nizozemska jako hostující lektor na katedře grafického designu na ArtEZ Institute of Arts v Arnhemu. Institut sídlí v budově, kterou navrhl Gerrit Rietveld jako svou první stavbu v Nizozemsku, a je to místo, jehož studenty prostě zbožňuji, a také tam opravdu cítím sjednocující diskurz. Celkem vzato, zajímá mě hledání způsobů, jak odhalit upevňování a ředění, praskání a sjednocování obrazu a jazyka a sdělení, které vysílají nebo nevysílají v jakékoliv formě a jakýmkoli způsobem, který je pro mě přístupný.

BB Letošní ročník brněnského bienále reaguje na stav a proměny současného grafického designu – jeho množství, rozmanitost, neurčitost a zdánlivou povrchnost. Dokázal bys určit nějaké základní vlastnosti, aktuální témata nebo motivace dnešního grafického designu?
SJ Pro mě je grafický design autonomní vizuální intertextuální filozofická a poetická entita. Přesto ve srovnání s ostatními humanitně orientovanými obory nemá stejné příležitosti. V očích mnoha lidí ani nepředstavuje pole pro individuální působnost. Jestli se grafický design skutečně promění a zařadí mezi užitá či výtvarná umění, dostane se mu také (pokud vůbec) mizivého uznání a respektu. Chci říct, když můžou umělci naplňovat a zaplavovat galerie a muzea, proč nemohou také designéři a jejich práce? Proč musíš být umělcem, abys mohl jet někam na tvůrčí stáž? Grafický design by měl mít stejně místa a prostoru, jako mají jiné obory. Představte si, že se dostanete do sporu o rovnost práv jakéhokoliv druhu. Víme, že by to tak mělo být, a je to stejné jako s celou společností, víme, že je s ní něco zásadně špatně, ale z nějakého absurdního důvodu je velmi těžké to změnit. Možná se vám to zdá jako zcela zjevné a naivní otázky a příklady, ale dělám to schválně. Problém s tím vším souvisí s historií, tradicí a společenskými překážkami. Největší grafický designér, který jím ovšem nikdy nebyl, alespoň podle ztracených knih ze své doby, je William Blake. Jeho životopis by mohl být podobný jako životopis jakéhokoli současného grafického designéra. Během svého života prakticky neznámý, zařazený a hodnocený jako ‚pracovník‘, ve skutečnosti však oddaný mistr detailu ve svém pojetí jak reprodukcí obrazů, tak nadšení pro typografii a uspořádání vybraných slov a obrazů v souladu s jejich celkovou nebeskou a duchovní podstatou. Nejsem si úplně jistý, že jsem přímo odpověděl na otázku, ale doufám, že jsem alespoň zahrnul její výchozí modus operandi do přijatelné a přístupné odpovědi, která naznačuje, že grafický design začíná přesahovat své vlastní vnímání ve společnosti a brzy by měl být schopen se dostat do čela a ve správný čas přinášet vlastní stanoviska, která budou rovnocenná a pochvalná ve srovnání s ostatními téměř patentovanými oblastmi poddanosti.